Pokračování gastronomického pekla i ráje, lov pouličního umění, návštěva budhistického chrámu a mnohem více.
Buddha: „Nemluv, pokud tvá slova nejsou lepší než ticho.“
Jen co jsme ráno vystrčili paty z hotelu, začalo pršet. Pršelo a pršelo a my na budovách v ulicích a uličkách George Townu hledali výtvory místního street artu. Právě street art je jedním z velkých místních lákadel. Většinou se jedná o malby na zdech domů, které jsou často doplněny něčím plastickým, reálným. Tyto malby se ve městě začaly objevovat od r. 2012, kdy byl litevský umělec Ernest Zacharevic pověřen k tvorbě pouličního umění přímo od politických sil vládnoucích na Penangu. Postupně se k němu přidávali další a další umělci a dnes je historický George Town posetý desítkami maleb.
Úžasně to sem pasuje! Měli jsme připravenou trasu po několika nejznámějších dílech a někdy byla téměř detektivní práce je najít. Asi v tom dešti bylo hůře vidět 🙂 Nejvíc nás potrápil „chlapec na židli.“ Našli jsme ho až na třetí pokus večer, a to jsme přitom chodili okolo.
Na oběd jsme zašli do jednoho food courtu, kde jsme si opět vybrali dle pohledu na jídlo a čekali, co se z toho vyvrbí. Oba jsme si dali rýži s nějakými masy a omáčkami. Bylo to docela ostré, ale dobré. Poprvé jsme narazili na pro nás zvláštní systém obsluhy, který se v Malajsii dost vyskytuje. Samostatně si objednáte jídlo přímo u stánku (platíte ho také tam buď hned po objednání, nebo až při odchodu), a když si sednete, přijde za vámi někdo, kdo objednává a donáší pití a také za něj ihned kasíruje.
Po jídle jsem se vydali Uberem k budhistickému chrámu Kek Lok Si (cca 30 minut). Jedná se o největší budhistický svatostánek v Malajsii. Tak velký budhistický chrám jsme ještě nenavštívili a byl to zážitek. Komplex byl směsí všech možných stylů, barev, tvarů, skládal se z mnoha svatyní, do kterých je umožněn vstup pouze bez bot.
Mezi turisty se pohybovali zdejší mniši i věřící. Všude se pálily vonné tyčinky a navzdory monstróznosti stavby i množství lidí zde panoval klid. Co pro mě byl šok, bylo množství stánků s oblečením a cetkami rozesetých po celém komplexu. Očividně se na turistech snaží trhnout co nejvíc peněz. Vstup do chrámu je zdarma, platí se za výtah/lanovku do horní části k obří soše Kuan-jin (ta už vypadala o poznání hůře než lanovka na Langkawi) a za vstup na pagodu. Během naší návštěvy střídavě pršelo a svítilo sluníčko, jako na Apríl.
Po asi dvou hodinové návštěvě chrámu jsme se vydali pěšky k dolní stanici lanovky na Penang Hill. Po cestě jsme narazili na pobočku pošty, kam jsme šli koupit známky, protože ty bylo problém sehnat. To vám byl zážitek! Pobavily nás, jakože anglické, ale vlastně malajské nápisy. Malajci si prostě angličtinu vzali za svou, jen si jí trošku upravili 🙂 Ještě víc mě pobavila cena známky. Známka na pohled, kamkoliv do světa, stojí méně než pohled, konkrétně 0,5 RM, což jsou 3 Kč. Nechtěla jsem tomu věřit, musela jsem se 2x ujišťovat, jestli mi paní za okénkem rozumí a vážně mi prodává známky na pohledy do Evropy. Česká pošta by se měla inspirovat!
Za půl hodinky jsme stáli ve frontě na lístky na lanovku Penang Hill Railway. Když jsme viděli tu dlouhatánskou frontu, rozhodli jsme se koupit přednostní lístky do rychlé fronty, tzv. fast track, i když byly dost drahé. Má lítost nad „vyhozenými“ penězi se rychle rozplynula, i v rychlé frontě jsme čekali 20 minut, přičemž pouštěli skoro jen tuto frontu. Nedovedu si představit, jak dlouho bychom stáli ve frontě běžné. Pozemní lanovka vypadala podobně jako lanovka na Petřín. Jakmile jsme zahnuli za roh, zjistili jsme, že to nebude poklidná jízda jako na pražský kopec. V dáli jsme viděli, jak dráha šplhá téměř kolmo do kopce! To přece nemůžeme vyjet! Pro porovnání: maximální sklon petřínské lanové dráhy je 29,6 %, té na Penangu 52,9 %. Celé dva kilometry to byla pořádná jízda, hlavně při cestě dolů, kdy to řidič pořádně rozbalil.
Nahoře se nachází nějaké turistické atrakce typu most se zámky zamilovaných a nápisem Love, chodníček lásky, je tam např. i muzeum sov. Hlavně je odtud nádherný výhled na ostrov, George Town a dva dlouhé mosty na pevninu. Protože se vyjasnilo, viděli jsme dokonce přes 100 km vzdálený ostrov Langkawi.
Největší zážitek z Penang Hillu však spadá do skupiny těch kulinářských. V místním patrovém food courtu jsme si objednali něco, co na fotce i na stolech zákazníků vypadalo jako zmrzlinový pohár s ovocem. Jmenovalo se to ABC Fruits. Ten název si dobře zapamatujte. Bylo to to nejšílenější jídlo, které jsme na celé dovolené jedli (i ten durian dával větší smysl, i když byl hnusný 😀 ). Přinesli nám „pohár“ ke stolu a vypadal skvostně. Zmrzlina pokrytá horou ovoce. Jak jsme se však projídali hlouběji a hlouběji, a také jak to tálo, zjistili jsme, že to je spíš dobrý „samo*er.“ 🙂 Zmrzliny (kokosové) tam byl pouhý jeden kopeček. Zbytek, na kterém bylo ovoce položené, tvořila hora podivně ochucené ledové tříště po něčem umělém sladkém. Obloha se skládala z oranžového melounu, papáji, pithayy, manga, kiwi, jahod, fazolí, kukuřice, arašídů a hnusného tmavého, zeleného a růžového želé. Zvlášť to tmavé bylo odporné, chutnalo jako spálenina. Jak to odtávalo, stávala se z toho čím dál hnusnější břečka. Co jsme se u jezení tohoto skvostného pokrmu nasmáli! Naštěstí jsem měla zmapované toalety v okolí 😀 Překvapivě to naše zažívání přijalo bez problémů. To bude tou Becherovkou!
Zpět do hotelu jsme se opět svezli Uberem a užívali si nádherného západu slunce na střešní terase hotelu. Poté jsme se vydali do víru večerního města. Konečně jsme našli chlapce na židli, prošli se kolem několika paláců kupeckých rodin, zavítali do nejluxusnější ulice v celém George Townu (obdoba naší Pařížské, i když to tak na první pohled nemusí vypadat 🙂 ) a přes indickou čtvrť, která byla poznat už z dálky díky ohlušující indické hudbě a pachu vonných tyčinek, došli až do parku u moře poblíž budovy radnice.
Poté jsme se chtěli jít podívat na molo Chew Jetty – plovoucí vesnici, ale vstup do ní je pro turisty po 21. hodině zakázán. Kuba nakoukl mezi chatrče o kousek dál, ale začali strašně štěkat psi, tak jsme radši prchli pryč. Na večeři jsme si sedli do velikého CF Food Courtu poblíž hotelu, kde navíc hrála živá hudba, takže jsme měli i kulturní zážitek. Výběr jídla zde byl opravdu nepřeberný. Dali jsme si tradiční malajské nudle zvané „mee“ s krevetama a vepřovým, mňam, mňam. Lepší konec dne jsme si nemohli přát.
Na Penang bych se klidně ráda vrátila a měla na něj více času, než jen den. Za návštěvu by určitě stály klanové paláce ve své době zámožných kupeckých rodin (např. Khoo Kongsi, Pinang Peranakan Mansion, Blue Mansion), plovoucí vesnice Chew Jetty a dalších míst mimo město (např. Snake Temple). George Town na nás působil jako místo, které se nenechalo semlít turismem a zachovalo si svou původní autentickou tvář. Díky všude přítomnému budhismu zde panovala zcela jiná, uvolněnější atmosféra, než ve zbytku Malajsie. A pak tady bylo, je a bude to jídlo…. Chtěla bych zde zkusit víc a víc jejich úžasné pouliční kuchyně. Pokud se chystáte do Malajsie, tento ostrov rozhodně nevynechejte.
Výdaje na 2 osoby:
| Oběd | 108 Kč |
| Uber k chrámu Kek Lok Si | 95 Kč |
| Lanovka k soše v chrámu | 72 Kč |
| Pagoda | 24 Kč |
| Přání na páskách | 30 Kč |
| Nanuk a pohledy | 33 Kč |
| Známky | 12 Kč |
| Lanovka na Penang Hill | 720 Kč |
| Ovocný pohár a voda | 84 Kč |
| Uber do hotelu | 53 Kč |
| Pivo na terase | 60 Kč |
| Durianové suvenýry a magnet | 227 Kč |
| Koule na špejli | 9 Kč |
| Snídaně a svačiny | 198 Kč |
| Pití k večeři | 87 Kč |
| Večeře | 78 Kč |
| CELKEM | 1 890 Kč |
Užitečné odkazy: