Taman Negara

Naše první zkušenost s pravým tropickým pralesem, romantika v zapadlé osadě, adrenalin v korunách stromů. Jak si myslíte, že zní džungle? To vše se dočtete v tomto článku.

 

 

Viktor Hugo (francouzský spisovatel): „Nejprve bylo nutné civilizovat vztah člověka k člověku. Nyní je nutné civilizovat vztah člověka k přírodě a zvířatům.“

 

 

Do národního parku Taman Negara, který má být jedním z nejstarších původních pralesů nejen v Malajsii, ale na celé planetě, jsme dorazili autem z Cameron Highlands. Dá se sem také dostat lodí z vesnice Kuala Tembling (plavba trvá 3 hodiny tam, 2 hodiny zpět), nebo po silnici minibusy, např. z města Jerantut, nebo přímo i z Kuala Lumpuru. Téměř celá cesta byla lemována palmovými plantážemi, které nahradily původní prales. Byl to opravdu smutný pohled. Mezi plantážemi se občas krčil pozůstatek původní vegetace, který však nejspíše také brzy padne. Dokonce i těsně před naším cílem – osadou Kuala Tahan na samé hranici národního parku, bylo moře palem. Po cestě jsme zahlédli cedule upozorňující na možný výskyt slonů, přes cestu nám však přeběhla „pouze“ poměrně veliká flekatá kočkovitá šelma.

Palmové plantáže všude kam se podíváš

Po ubytování v Tebing Guest House a vyvraždění hromady komárů, kteří se ubytovali ve stejném pokoji jako my (moskytiéru tu opět neměli), jsme vyrazili na průzkum osady. Našli jsme úžasné plovoucí restaurace na řece (jiné tu ani nejsou), pár krámků s vodou a sušenkami a několik nabídek výletů. Také jsme potkali dvě známé tváře, které s námi bydlely ve Father’s Guest House v Cameron Highlands a byly s námi i na výletě.

Na večeři jsme zašli do Family restaurantu. Bylo zde hodně lidí, pomalejší obsluha, jídlo obstojné, ale ananasový džus si zde nedávejte, byl absolutně bez chuti.

Po šílené noci, kdy jsme se neustále budili pod (naší vlastní) moskytiérou, kterou jsem nakonec omylem shodila, navíc jsem měla silnou křeč do nohy a odkrvenou jednu ruku, vyrážíme „plni sil“ na snídani. Je něco před 8 hodinou a všechny restaurace jsou zavřené. Potkáváme pár, který chce jít také na snídani, a dovídáme se od něj, že jedna restaurace by měla otvírat v 8. Zamíříme tedy k ní a opravdu je otevřeno. Jmenuje se Mawar Floating Restaurant. Dáváme si palačinky s ovocným mixem – banány a troškou jablka.

Je to takové chudší, ale protože si zde člověk nemůže moc vybírat, vděčně je sníme a kocháme se při tom pohledem na prales halící se do mlhy, která pomalu začíná stoupat. Osada má úžasnou atmosféru, hlavně takto po ránu. Působí na nás jako liduprázdná bohem zapomenutá výspa uprostřed džungle. Kdyby sem nevedla cesta a jediným způsobem dopravy sem by zůstaly lodě, bylo by to jako někde v Amazonii.

 

Snídani nám také zpestřuje velmi nahlas puštěný dětský program, který učí děti anglickou abecedu, takže neustále dokola posloucháme šílenou písničku A, B, C, D, E, F, G,…. Zní nám v hlavě celý den. Baví nás také pán, evidentně rodinný příslušník majitelů restaurace, který kouří jednu cigaretu za druhou přímo u nápisu „SMOKE FREE RESTAURANT.“ 🙂

Cedule vlevo zakazující kouření, cedule za dědou zakazující kouření, kouřící děda, vpravo hrající televize

Po cestě zpět narážíme na dalšího predátora – husu, která stojí uprostřed silnice, rozběhne se naším směrem a u toho šíleně kdáká 🙂 Co teď? Utíkat se nám nechce, abychom ji ještě víc nedráždili, navíc se přece nenecháme takto vykolejit husou! Pomalu se tedy odkláníme od její trasy, husa nás těsně mine a my zrychlujeme k našemu guest housu.

Zabalíme si batohy a vyrážíme prozkoumávat taje džungle. Vstup do národního parku Taman Negara se nachází na druhém břehu řeky a jediným způsobem, jak se tam dostat (pokud tedy nechcete plavat) je přívozem za 1 MYR na osobu. Ten jezdí dle poptávky, žádné jízdní řády zde nečekejte.

Před samotným vstupem je třeba v Ústředí parku (Park Headquarters), které je umístěno hlouběji v areálu resortu Mutiara Taman Negara (pozor, nespleťte si ho s recepcí resortu, která je hned u vstupu do něj), zaplatit poplatek za vstup (1 MYR/osoba) a za foťák/kameru (5 MYR/kus). Jak je to s mobilními telefony, nám nebylo úplně jasné, protože na ně se dá přeci také fotit a natáčet, ale rozhodli jsme se zaplatit za jeden mobil a foťák.

Naším prvním cílem je Canopy Walkway, což je stezka korunami stromů po zavěšených lanových chodníčcích. Ukazatel hlásí vzdálenost 1,2 km, přijde nám však, že jdeme hrozně dlouho, a že jde o údaj vzdušnou čarou. Navíc bloudíme a děláme nechtěně kolečko navíc. Dle mapy výše jde možná o Swamp Loop. Mapám se tady ale úplně věřit nedá, nejsou zrovna přesné a jejich měřítko je také pofiderní. Na prvním neoznačeném rozcestí, kde cesta vede buď mírně vpravo, nebo doleva, odbočujeme doleva, což je chyba. Jděte tam tedy mírně vpravo! Po půl hodině chůze vycházíme na rozcestí, které jsme po cestě na to zrádné rozcestí minuli, takže jsme se vlastně vrátili zpět. Je zde tedy možnost na tomto značeném rozcestí odbočit doleva (rovně se jde přímo na Canopy Walkway) a dojít okruhem na to neoznačené, udělat si takovou delší procházku ve správném směru.

Pokud jdete na Canopy Walkway, zde odbočte vpravo

Podruhé už jdeme po správné cestě, dorazíme ke strmým a dlouhým schodům, které vedou vzhůru přímo ke Canopy Walk a vydáváme se nahoru. Je tu obrovská vlhkost, dusno a teplo, jsme totálně promočení, moje potítko jede na plné obrátky a stoupat v tomto podnebí dělá hlavně mně obrovské problémy.

Nahoře jsou jen dva turisté, kteří právě vstupují na „chodník.“ Chvíli tedy vyčkáváme a vydýcháváme se, poté platíme vstupné a vstupujeme na Walkway i my. Mimochodem, právě u vstupu si lze koupit (snad jako na jediném místě přímo v parku) chlazenou vodu. To je asi pro ty chudáky jako já, kteří se sem doplazí s jazykem na vestě 🙂 Kuba jde jako průzkumník první. Lávky se třesou, kývají, mnohdy vedou proklatě vysoko nad zemí, často jsou „opravené“ přibitím náhradní desky na díru. Je to ale naprosto úžasný!!! Lituju, že nemáme GoPro, které bychom si dali na hlavu a mohli to vše natáčet. Zkouším použít telefon, ale nezvládám jít déle, aniž bych se nedržela oběma rukama zábradlí. Bojím se, že by mi mobil vypadl a skončil v hloubi džungle.

Po (alespoň pro nás) adrenalinovém zážitku míříme na vrchol zvaný Bukit Teresek. Čekají nás další a další schody do kopce, a pořád do kopce. Myslím, že umírám. Vlasy mám úplně mokré, jako bych si je právě umyla, oblečení durch propocené, potítko už je mi k ničemu, protože by se dalo ždímat, mám pocit, že se dusím, šíleně mi buší srdce, a jediné, co mě zachraňuje, je vějíř. Místní klima se absolutně nepodobá žádnému, které jsem do té doby zažila. Zlaté „prádelny“ u nás v Česku, úžasně chladný a suchý Singapur! Cítím se hůř jak po běhání nebo cvičení H.E.A.T. Vůbec nevím jak, ale zvládám vylézt až na vrchol, kde nás čeká výhled na prales.

Cesta dolů je o mnoho radostnější, vede totiž převážně z kopce 🙂 Cítím, jak se mi vrací život do žil. Většina cest, po kterých tady v parku chodíme, vede po dřevěných chodníčcích. Hlouběji v lese se však tolik nacházet nebudou (pokud vůbec). Lidí je zde velmi málo, takže si plnými doušky vychutnáváme zvuky džungle. Čekali jsme něco podobného jako u nás lese, tedy ticho přerušované pouze šuměním stromů a ptačím zpěvem. Nemohli jsme se mýlit víc! Byl tam veliký hluk, převažovalo bzučení a pískání. Nejjasnější zvuk zněl jako vrtačka u zubaře. Takto to znělo ve všech pralesech, které jsme navštívili (i na Borneu). Zvířat jsme si moc neužili. Resp. užili jsme si dosyta létajícího hmyzu (každý jsme schytali jen jeden štípanec, což jsem se dost divila), viděli jsme pár motýlů a ptáků. Protože bylo sucho, nedočkali jsme se ani pijavic, což nám nevadilo 🙂

 

Po 4,5 hodinách v džungli se vracíme do Mutiara resortu a jdeme a na oběd. Je zde vidět více zvířat, než v džungli. Všude se potulují kočky, chodí zde nějaká slepicokrůta a hosty tu atakuje veliký pták, který jim skáče na stoly do jídla a klove. My jsme ho naštěstí nezaujali.

Po obědě se vydáváme na místo u řeky zvané Lubok Simpson. Údajně se zde dá i koupat, ovšem zdroje zapomínají uvést, že pouze v případě, že chcete spáchat sebevraždu 🙂 Přímo na místě se nachází několik cedulí informujících o přítomnosti různých virů a bakterií ve vodě s tím, že koupání zde se silně nedoporučuje a je pouze na vlastní nebezpečí. Upřímně, voda vůbec neláká ke smočení, takže nás to ani moc nemrzí. Zpáteční cesta od Ústředí parku trvala cca 40 minut.

Loučíme se s pralesem, plujeme zpět do osady, dokupujeme vody, sušenky a jdeme se ochladit na pokoj. Na večeři si vybíráme další z plovoucích restaurací – jmenovala se tuším Wans, nebo tak nějak, a dáváme si vynikající nudlové polévky. Během našeho hodování se ze všech směrů přižene veliká bouře s prudkým lijákem. Úplně nás obklopí. Jsme nadšení. Sedíme na vodě v plovoucí restauraci uprostřed džungle, všude kolem je černočerná tma, kterou rozjasňují jen prudké blesky následované ohromujícím burácením. To vše za doprovodu prudkého tropického deště. Na cestě zpátky na pokoj, když se s čelovkama na hlavě prodíráme tmou, už jen lehce prší.

V Taman Negara se nám moc líbilo, i když jsme prošli pouze miniaturní část (a měli jsme toho dost 🙂 ). Byla to naše první opravdová džungle. Až na místě jsme zjistili, že se dá jít s průvodcem na dvou denní výlet s přenocováním přímo v džungli, což bych jednou ráda zažila. Nabídka výletů je zde poměrně bohatá, dá se také jet na různá místa lodí. Naším největším nepřítelem bylo zdejší klima, rozhodně bych sem nedoporučovala jet na začátku výletu po Malajsii, ale až po chvíli aklimatizace. Jinak bych to asi vážně nepřežila 🙂 Jo a vezměte si svoji moskytiéru, bude se vám vážně hodit.

Výdaje na 2 osoby:

2.7.
Ubytování Tebing Guesthouse 1 878 Kč
Voda a sušenky 72 Kč
Večeře 216 Kč
 CELKEM 2 166 Kč
3.7.
Snídaně 210 Kč
Přívoz 12 Kč
Povolení do parku 12 Kč
Foťáky do parku 60 Kč
Strepsils a voda 78 Kč
Canopy Walkway 60 Kč
Oběd v resortu 420 Kč
Přívoz 12 Kč
Banány 6 Kč
Vody a hora sušenek 162 Kč
Večeře 204 Kč
Pohled 6 Kč
 CELKEM 1 242 Kč

 

 

Užitečné odkazy:

Tebing Guest House

Informace o NP Taman Negara

 

 

Napsat komentář