Na Borneu není divoká jen příroda, ale také služby místní cestovní kanceláře. Výlet do NP Kubah, kam jsme vůbec neplánovali jet a blízká setkání různého druhu v džungli.

 

 

Miroslav Zikmund (český cestovatel): „Nelituji žádného dne, kdy jsme byli na cestách.“

 

 

A je tady další den pod taktovkou cestovní kanceláře Borneo Experiences. Nebo tedy spíš – měl by být. Máme strávit dva dny v národním parku Bako, včetně přenocování v něm. Hlavním důvodem, proč chceme v parku strávit noc, jsou šance vidět místní celebrity, kahau(y) nosaté. Jedná se o endemický druh primáta, který žije pouze na Borneu. Největší šance spatřit tyto opice je večer při západu slunce nebo ráno během jeho východu. Jelikož se do parku dá přijet a odjet jen během dne, není jiná možnost, než zde strávit noc. Protože je v sezóně po ubytování v parku velká poptávka, zarezervovali jsme si tento výlet s dostatečným předstihem již v dubnu (skoro 3 měsíce předem).

Pick-up je stanoven na 8:30 u našeho hotelu. Kuba nevěří, že přijedou. Já ano. V 8:15 nám volají z recepce, že pro nás přijeli. Ha, měla jsem pravdu! Můj pozitivní přístup mě začne pomalu přecházet, když na nás před hotelem nečeká auto cestovky, ale taxík s řidičem a průvodcem. Ten je navíc až podezřele milý, skoro až vlezlý. Nasedneme do taxíku, začneme se bavit o našem programu, načež z milého průvodce vypadne, že je zde jeden malý, drobný, nepatrný zádrhel, změna programu.

Bohužel mají v NP Bako plně obsazené ubytovací kapacity (jaké překvapení!), tudíž v něm nebudeme spát. Nemáme však mít obavy, svou noc v džungli si plně užijeme v národním parku Kubah. Z Baka do Kubahu je to dál než z Baka zpět do Kuchingu. Navíc my netoužíme po noci v džungli, tu už jsme si užili, my chceme vidět kahau nosatého. Rezolutně takovouto neohlášenou změnu odmítáme a požadujeme se vrátit zpět do kanceláře cestovky.

V kanceláři nás opět přivítá polonahý čínský děda, ze kterého sice padají úctyhodné znalosti o České republice (zná Havla a Československo), ale vysvětlit nám, proč k této situaci došlo, nedokáže. Projednávat náš případ se sejdou snad všichni zaměstnanci a nikdo nechápe, v čem vidíme problém. Jejich argument je ten, že člověk, který naší rezervaci přijímal, dal hned druhý den výpověď, a proto nemáme zajištěné ubytování. To zase vůbec nedává logiku nám. Přeci nejste vázáni na jediného pracovníka ve firmě, když si někde něco zarezervujete, nebo koupíte. V Asii asi ano. Navíc nechápeme, proč nám to včera nikdo neřekl, když jsme tu byli? Prostě jim to nepřišlo důležité. Naše stanovisko je jasné – buď spaní v NP Bako, nebo storno zájezdu a peníze zpět. Do parku totiž můžeme úplně v pohodě dojet sami, k tomu žádnou pseudo cestovku nepotřebujeme. Nakonec to jde lépe, než jsme čekali a vrací nám peníze za tento výlet. Sbohem, už nikdy více. Důrazně tedy cestovní kancelář Borneo Experiences NEDOPORUČUJEME!

Vracíme se na hotel a Kuba upadá do naprosté apatie, depky, nic se mu nechce řešit. V takových chvílích mi nezbývá nic jiného, než převzít situaci do vlastních rukou. Z hotelové knihy zjišťuji, že náš hotel zprostředkovává půjčení aut. Jdeme se tedy domluvit na recepci a k naší spokojenosti (hlavně teda mojí, kdyby bylo na Kubovi, tak tam leží ještě teď 🙂 ) nám jsou schopní zajistit auto do dvou hodin. Objednáváme si ho na zbytek našeho pobytu na Borneu a jdeme zabít čas do protějšího obchoďáku, kde mj. prodávají i český křišťál. Člověk si tu připadá pomalu víc doma jak v České republice. Na dohled od hotelu Baťa, prodávají tu české zboží, znají Václava Havla, dokonce o nás mají i rozsáhlý článek v novinách…

Po 11 hodině přebíráme auto a vyrážíme směr národní park Kubah. Cesta trvá asi 30 minut. Po cestě jen tak tak zabráníme vážné kolizi s místním motorkářem. Jede před námi poměrně pomalu a v okamžiku, kdy se ho Kuba rozhodne předjet a začne vyjíždět, tak motorkář bez blinkru zabočí doprava. Vzhledem k tomu, že se zde jezdí na levé straně vozovky a předjíždí se tak pravým pruhem, není tohle zrovna dobrá situace. Já zařvu, Kuba okamžitě brzdí, ale stejně lehce nabíráme zadní kolo motorky. Ta se naštěstí nepoloží na silnici, a i její řidič zůstává v sedle. Stahuji okénko, abych se zeptala, zda je v pořádku, načež se spustí smršť malajských nadávek. Evidentně je v pořádku, zatahuji okénko a jedeme dál.

V NP Kubah zaplatíme vstupné, dostaneme mapku s vyznačenými trasami a vydáváme se k asi největší místní atrakci – vodopádu uprostřed džungle. Je to tu vážně super. Nefalšovaná džungle, téměř žádné dřevěné chodníčky jako v Taman Negara, ještě méně lidí, prakticky nikdo, všude kořeny, hustý porost, dusno, vlhko a samozřejmě klasický zvuk „zubní vrtačky.“ 🙂 K vodopádu přicházíme asi po hodině a čtvrt. Není nijak dech beroucí, ale osvěžení v jeho chladných jezírkách přijde vhod.

Při cestě zpět přemýšlíme u rozcestníku, kudy jít dál. Zda po stejné trase, kterou jsme sem přišli, nebo jinudy a více přes džungli. Jak se tak bavíme o našich možnostech, dojde k nám kluk, kterého jsme už jednou potkali, a spustí česky: „No to si děláte srandu!“ To si takhle uprostřed džungle na Borneu potkáte teprve druhého Čecha na celé cestě 🙂 Navíc se dovídáme, že se sem dostal z Kuchingu nějakým autobusem a vůbec neví, zda a kdy jede i zpět, tak mu nabízíme odvoz. Musíme si přeci (nejen) v dalekých exotických krajinách pomáhat.

Protože se nám nechce jít zpátky zase po asfaltce (a já osobně také vím, že bych nejdřív musela šplhat do velkého krpálu 🙂 ), rozhodujeme se jít přes džungli. Začíná trošku krápat, ale říkáme si, že to přejde. Spustí se však naprosto šílený silný slejvák, doslova provazy deště, a my absolvujeme hodinový pochod setmělou džunglí, která se postupně mění v jezírko, ve kterém se musíme brodit po lýtka ve vodě. A já blbec si dneska vzala jen kotníkové ponožky.

Z toho bude pijavice. A mám pravdu. Když se celí totálně promočení (pláštěnka mi v tomto případě moc nepomohla, mám mokré i spodní prádlo a v botách rybníček – tohle ani gore tex  nezvládá) doplazíme k autu a jdeme se na záchod převléct, s hrůzou zjišťuji, že se mi do nohy zakousla jedna potvora a vzhledem ke své velikosti je tam nejspíš už pěkně dlouho. Kupodivu neřvu hrůzou (nemám ráda podobná zvířátka).

Nález pijavice rozdýchám pár hlubokými nádechy a výdechy, zavolám na Kubu, aby mi přišel asistovat, případně zastavovat fatální krvácení, a chladnokrevně ji posypu solí. Tu jsem si v malém kelímku do Malajsie přivezla speciálně pro tento účel. Pijavice po prvním posypání okamžitě odpadne, Kuba jí odkopne před umývárny a rozmašíruje botou. To je krvák. Bohužel ta krev není její, ale moje. Následuje ošetření rány, která mi i přes aplikaci gelu na srážení krve krvácí (i když čím dál slaběji) dobrých 5 hodin. Co mají ty pijavice v sobě za sajrajt? To nejděsivější teprve přijde. Když odcházíme z toalety, zjišťujeme, že pijavice je pryč. Jako v hororu.

Do hotelu přicházíme v parádním stavu jako dva exoti. Oba bez bot a kalhot, jen ve spodním díle plavek a tričku. Ovazujeme si kolem beder alespoň ručník. Přeci jen, chodit ve spodním prádle po městě a hotelu v muslimské zemi, není zrovna dobrý nápad.

Při vybalování batohu zjišťujeme škody – můj pas není zrovna v dobré kondici, ale nerozlepuje se a údaje v něm nejsou rozpité. Dám na něj něco těžkého na „vyžehlení“ a nakonec nechtěné koupání přežívá bez úhony. Mapu tras v NP Kubah jsem však již nezachránila.

Když jdeme večer ven okolo našeho auta, zjišťujeme, že náš incident s motorkářem nezůstal bez následků. Na předním nárazníku nacházíme černý škrábanec od pneumatiky. Což je dost vidět, když máte bílé auto. Děláme si fotky auta a v případě nouze se je budeme snažit vydávat za fotky z předání automobilu, který jsme takto už samozřejmě dostali 🙂

Následuje návštěva prádelny, kde je tentokrát docela plno. Tahle prádelna 24 laundry je super. Nejenom, že se nachází kousek od hotelu, ale, jak již název napovídá, je otevřena 24 hodin. Můžete zde prát s jejich pracími prostředky, nebo si přinést vlastní. Podle toho naházíte do pračky příslušný obnos peněz, zvolíte teplotu a zapnete. Naše prádlo se pralo vždy tak půl hodiny a pak jsme ho přehodili do sušičky, která se platí zvlášť. Zde jsme si mohli zvolit, zda ho chceme sušit studeným, teplým, nebo horkým vzduchem a navolili počet minut.

Zatímco se nám pere prádlo, jdeme do vzdálenější prodejny ovoce Sara Fruits, kde mají opravdu velký výběr čerstvého ovoce. Vybíráme podle očí, vůbec nevíme, o jaké ovoce se jedná, jen hádáme.

Dnešní den zakončujeme večeří v malajském duchu – dáváme si instantní nudle Maggi. Je to tady něco jako národní pokrm. Delikatesa! 🙂

Výdaje na 2 osoby:

Obchodní dům	400 Kč
Auto půjčení	2 520 Kč
Mekáč	132 Kč
Benzín	120 Kč
Vstup do parku Kubah	240 Kč
Noviny	12 Kč
Prádelna	42 Kč
Ovoce	47 Kč
Prádelna	24 Kč
7 eleven	68 Kč
Vrácené peníze za výlet	-7 800 Kč
CELKEM	-4 195 Kč - jsme v plusu