Death Valley

Death Valley, nebo-li Údolí smrti. Místo, které je často označováno za nejníže položené, nejteplejší, nejvyprahlejší, nejnehostinější a nejextrémnější místo v Severní Americe. Místo, kde jsou letní teploty okolo 50 stupňů a téměř vůbec zde neprší. Proč se do tohoto fascinujícího koutku země vydat?

K výčtu charakteristik Údolí smrti bych přidala další – nejosamělejší. Na naší tří týdenní cestě po U.S.A. se nám nikde jinde nestalo, že bychom za dvě hodiny cesty potkali pouze dvě auta. To, v kombinaci s téměř rovnými a přímými silnicemi, a byť krásnou a fascinující, tak monotónní krajinou pustiny orámované horami, představuje velkou zkoušku řidičovy pozornosti. Zvláště, pokud vyrazíte brzy ráno. Kamarádka si jako spolujezdec dopřála asi hodinového šlofíka a po probuzení nám při pohledu z okna nechtěla věřit, že jsme ujeli dalších 100 kilometrů.

Cesta do Death Valley

V parku rozhodně neočekávejte příliš mnoho civilizace a infrastruktury pro turisty. Nachází se zde jen několik málo míst, kde si můžete koupit chlazenou vodu, pokud ta vaše i v klimatizovaném autě zteplá. Ano, i to je zde běžné. Ačkoliv je polovina září, již v 9 hodin ráno teploměr ukazuje přes 30°C ve stínu, který zde však téměř nenajdete.

Jednou z takových oáz uprostřed pustiny je osada Stovepipe Wells, kde si budete připadat jako na Divokém západě.

Stovepipe Wells

Kousek za Stovepipe Wells se nachází oblast písečných dun zvaná Mesquite Sand Dunes. Při pohledu na hory písku a všudypřítomného vedra marně vyhlížíme na obzoru moře. Můžeme vidět pouze tetelící se ohřátý vzduch. Zde již narážíme na pár lidí, mimo jiné i na skupinku asijských turistů, jejichž dámská část si nejspíše spletla slovo Mesquite s výrazem pro komára mosquito. Jak jinak si vysvětlit jejich extravagantní barevné večerní róby až na zem doplněné o nepostradatelné boty na jehlových podpatcích? Vždyť nejlepší ochrana před komáry je celá se zahalit. Ve skutečnosti tyto duny získaly jméno podle dřeviny, která zde na nich roste. Jde o příklad fascinující adaptace živého organismu na nehostinné přírodní podmínky.

Mesquite Flat Sand Dunes

Asijská móda do pouště

Ačkoliv se zdá, že v Death Valley se nenachází pro člověka nic přínosného, opak je pravdou. V 19. století zde byla objevena poměrně rozlehlá naleziště boraxu, který se zde poté po 6 let těžil. Podmínky tu byly šílené. Více se o těžbě boraxu v Death Valley můžete dočíst v samostatném článku. Vzpomínkou na tyto doby je opuštěný boraxový důl Harmony Borax Works s dobovými vagony, rozvalinami původního dolu a spoustou informačních tabulí o těžbě boraxu zde v údolí. Okolo všech zajímavých míst vede okružní cca 15 minutová cesta, což je v místním podnebí maximální možná doba pro trávení venku.

Harmony borax works

Jako zjevení již z dálky působí další osada – Furnace Creek. Uprostřed vyprahlé měsíční krajiny se totiž vynoří bujná vegetace, až máme pocit, že se nám to jenom zdá. Kousek za městečkem se nachází čtyř hvězdičkový hotel, který je taktéž obklopen zelení. Nechybí samozřejmě bazén. Tato místa působí velmi kontrastně k asi nejznámějšímu místu v Death Valley – Badwater Basin. Tato solná pláň je nejníže položené místo v Severní Americe. Nachází se 85,5 m pod hladinou moře, která je zde vyznačená na skále nad našimi hlavami.

Je téměř poledne a přes celé parkoviště se nese burácivý zvuk splašených motorů, které se snaží pohánět klimatizaci uvnitř automobilů. Sbíráme veškerou svou odvahu, fyzické sily, čepici, klobouk a každý flakšu vody a vyrážíme na asi 20 minutovou cestu tam i zpět přímo na solnou pláň. Čím více se vzdalujeme od auta, tím víc se bojím cesty zpátky, zda se jí vůbec dožijeme. Takové vedro jsem vážně ještě nezažila, a to mám za sebou již pár úpalů a úžehů. Teče ze mě jako z Nadala při zápase 🙂 Abych doplnila vypocené minerály, zkouším, zda nás jen nebalamutí a stojíme opravdu na solné pláni, a olizuji kousek ze země. Opravdu je to slané, jaké překvapení! Nakonec vše dobře dopadlo a řádně vaření jsme se vrátili do našeho Bohouška a začali sebe i jeho chladit. Někteří šílenci chodili ještě mnohem dále. Asi mají lepší termoregulaci.

Po cestě z Badwater Basin jsme projeli přes oblast Artist’s Palette. Jedná se o místo, kde jsou skály přírodou zbarveny do mnoha různých barev, od modré, přes zelenou, žlutou, až po růžovou a fialovou. Abychom se k tomuto úkazu dostali, bylo třeba odbočit z hlavní silnice na cestu Artists drive, která je jednosměrná právě ve směru od Badwater Basin. Jízda po této silnici byla opravdovým zážitkem. Rázem jsme se ocitli v měsíční krajině. Serpentýny nás vedly okolo rozeklaných skal, horou kamení, štěrku a prachu. Naše auto po obou stranách svíraly masy kamení. Na auto jsme navíc narazili až ke konci naší cesty, takže pocit naprostého odříznutí byl dokonalý.

Aniž bychom to tušili, to nejlepší jsme si nechali na konec naší cesty po Death Valley. Vystupujeme na parkovišti pod Zabriskie Point. Jedná se o vyhlídku na zkamenělé duny, na níž se musíme do kopečka vyškrábat po svých. Naštěstí tady už není takové vedro jako v Badwater Basin (díky skaliskům obklopujících toto místo) a tudíž je výšlap nahoru naprostá brnkačka. Když dělám program našich výletů a dovolených, vždy se na daná místa dívám na internetu, nejčastěji přes Google mapy, abych zhodnotila, zda stojí za návštěvu, a tak nějak vím, co nás tam bude čekat. Ale to, co se před námi objevilo když jsme vyšli na horizont onoho kopečku, to mi naprosto vyrazilo dech. Žádná, ale vůbec žádná fotka nedokáže vyjádřit nádheru a atmosféru tohoto nadpozemsky nádherného místa. Téměř nekonečné zkamenělé duny vlnící se v různých tvarech a výškách, zbarvené do tisíce odstínů béžové, žluté, hnědé a červené barvy. Barvy plynule přecházely jedna v druhou. Kdyby zde bylo 20 °C, zůstala bych tady na kamenné zídce nejraději celý den a sledovala jak slunce při východu a západu mění barvy dun.

Bohužel ale 20°C opravdu nebylo a navíc nás ještě čekal kus cesty do Vegas, takže jsme se vrátili do auta a vyrazili opustit Death Valley. Na jeho okraji jsme projížděli osadou zvanou Death Valley Junction, kde se nachází operní dům. Ano, čtete dobře. Právě zde leží Amargosa Opera House, který zde v 60. letech 20. stol. otevřela jedna americká herečka a tanečnice. Ta zde vystupovala až do r. 2012. Objekt však dále slouží kulturním představením.

Death Valley tedy rozhodně není mrtvým místem a určitě se tu neunudíte k smrti. Nabízí mnohem více zajímavých míst, než kolik jsme jich stihli navštívit. Avšak pro svou rozlohu a omezenou silniční síť není možné navštívit vše za jeden den, resp. půl den. Pokud bychom na Údolí smrti měli celý jeden den, určitě bychom zavítali také na Racetrack, kde se samy od sebe prohánějí po poušti veliké balvany. Třeba někdy příště. I tak pro mě osobně bylo Death Valley největším překvapením na naší cestě. Čekala jsem monotónní pustou a nehostinnou krajinu, avšak čekal mě tak bohatý přírodní svět, na který mi nezbylo nic jiného, než jen koukat v němém úžasu s otevřenou pusou.

Napsat komentář