14. zajímavých faktů o Malajsii

Malajsie je zajímavá nejen nádhernou přírodou a svou kulturní pestrostí, ale také spoustou zvyklostí, které nám možná někdy mohou připadat dost zvláštní. Zde je výčet toho, co jsme na naší tří týdenní cestě o Malajsii a Malajcích vypozorovali:

Jídlo a pití:

  1. Snad nejpopulárnějším rychlým jídlem v Malajsii jsou instantní nudle Maggi. Koupíte je v každém obchodě s potravinami, i v tom nejmenším krámku uprostřed džungle. Často si je ihned v obchodě můžete zalít horkou vodou a vychutnat si jejich plnou chuť 🙂 Hojně si je Malajci kupují v letadlech, kde to pak parádně voní 🙂

    Dobrota k večeři 🙂
  2. Nejoblíbenější pitím, údajně malajským národním nápojem, je tzv. Milo. Jedná se o směs čokoládového a sladového prášku, prakticky to chutná a vypadá jako naše Granko. Na rozdíl od ČR ho tu pijí hlavně dospělí, a to jak v horké, tak studené variantě s ledem. Pokud jdete večer okolo nějaké restaurace nebo food courtu, většina mužů (a samozřejmě občas i žen) po náročném dni usrkává svůj šálek nebo sklenici Mila. U nás pivo, u nich kakao. Jelikož je Malajsie muslimskou zemí, museli si najít nějaký ekvivalent našeho zlatého moku 🙂 Milo zde nemá jen tekutou podobu, je možné si také koupit např. zmrzlinu, snídaňové cereálie, atd. s jeho příchutí.
    Bez Milo není snídaně kompletní

  3. Snídaně jsou další výraznou odlišností. Na rozdíl od evropského a celkově západního stylu snídaní, kdy konzumujeme hlavně pečivo s oblohou, zeleninu, ovoce, müsli, kaše a z teplé kuchyně nanejvýš vajíčka, malajská snídaně vypadá úplně stejně jako oběd nebo večeře. Snídají rýži s masem a omáčkami, různé nudle, nudlové polévky, vše samozřejmě pořádně kořeněné. V hotelech se „našeho“ snídaňového jídla místní a ostatní hosté z Asie ani nedotkli a my působili jako pořádní exoti s toastem a marmeládou 🙂 Jednou jsem si dala trošku laksy (nudlová polévka s kari) a potvrdila si, že na tento typ snídaně vážně nejsem dělaná 🙂
  4. Základní příchuť Fanty zde není pro nás typická pomerančová, ale hroznové víno. Pokud si kdekoliv venku objednáte Fantu, dostanete jedovatě fialovou limonádu. V obchodech mají i pomerančovou.
  5. PET lahve s vodou zde prodávají naplněné až po okraj hrdla. Navíc se těžce otevírají, takže když už se vám to povede, v lepším případě kus vody vylejete, v horším se polijete.
  6. Absolutně žádný pytlík s jídlem nejde normálně otevřít. Je to vždy souboj na život a na smrt. V půlce případů jsme museli použít nůžky nebo nůž, protože si s ním neporadil ani Kuba.
  7. Jestli je tu něco v obchodech vidět častěji než Maggi, jsou to pastilky na bolest v krku Strepsils. Viděli jsme je i v lékárně s čínskou medicínou 🙂 Důvod je prostý – kvůli překlimatizovaným vnitřním prostorám tu každého druhého škrábe v krku. I my jsme se s tímto nešvarem setkali a byli rádi za dostupnost Strepsils.
  8. Nůž jako součást příboru? To v Malajsii neznají. Ke všemu dostanete lžíci a vidličku. Nože se občas krčí někde v koutku na vyžádání. Je pravda, že na rýži a nudle nůž nepotřebujete. Občas jsme si však něco nakrájet chtěli. V takovém případě se používá pravá ruka.

    Nůž není potřeba
  9. Malajci suší prádlo na ramínkách. I každé kalhotky mají své ramínko 🙂
  10. Veřejné záchody opravdu stojí za to. Pro evropského člověka bych je rozdělila na několik kategorií:
    • mísa + toaletní papír (naprostá výjimka)
    • mísa + bidetová sprška
    • mísa + hadice
    • mísa + kýbl s vodou a lopatkou (Ten jsem vůbec nechápala. Jak se tím má člověk umýt?)
    • šlapací (turecký) záchod + bidetová sprška (na šlapacích nikdy nebyl toaletní papír)
    • šlapací + hadice
    • šlapací + kýbl s vodou a lopatkou
    • jen hadice

    Bidetová sprška je výborná věc. Při našich cestách po asijských zemích se mi tak zalíbila, že si ji chci pořídit domů. Co ale nechápu je to, jak se mám po jejím použití usušit, když nemám k dispozici toaletní papír. Nosí si sebou všichni papírové kapesníčky, nebo osychají na přírodno? To nemají mokré oblečení? Nevýhodou používání vody ve veřejném prostoru je skutečnost, že všechny záchody připomínají spíše bazén. A člověk si nemůže být úplně jistý, zda je tekutina na podlaze voda, nebo něco jiného…

    Záchod?

    Často jsem se modlila, aby záchody byly šlapací, protože tam se člověk nemusel ničeho moc dotýkat a ve výsledku to bylo pohodlnější, než viset nad mísou. Po zkušenosti s veřejnými záchodky v Malajsii mi teď všechny u nás přijdou jako rozkvetlá růžová zahrada 🙂

  11. Sprchu, jak ji známe my, tedy oddělený sprchový kout, minimálně stavebně a s igelitem, tu příliš nemají. Sprcha je jednoduše součástí záchodu s umyvadlem, na stěně je ohřívač a sprchovací hadice a tím to hasne, ani žádný igelit se nekoná. Když pak chcete jít na záchod, pěkně se u toho sklouznete. Máte ale i jednu výhodu. Často můžete spojit potřebu se sprchou 🙂
  12. Ve většině hotelů jsme měli přímo ve „sprše“ elektrický ohřívač vody, který byl zapojený do zásuvky ihned nad ním. O bezpečnosti tohoto řešení mám vážné pochybnosti, nicméně jsme nějakým zázrakem přežili.
  13. V Malajsii frčí zcela legálně dvojí ceny. Veškeré vstupy mají ve dvou výších. Nižší je pro rezidenty a často i více než dvojnásobná částka platí pro všechny cizince. To by u nás neprošlo.
  14. I přes velký počet západních turistů se s námi, hlavně s Kubou, chtělo spoustu lidí fotit. Toto se údajně děje snad ve všech zemích jihovýchodní Asie. Myslela jsem si, že už je vysoký bílý (a tím myslím opravdu bílý 🙂 ) muž nepřekvapí, ale opak je pravdou. Co mi však přišlo divné, že se fotky s Kubou dožadovali nejen děti nebo rodiny, ale i muži. Já jsem se svými rezavými vlasy sice budila značnou pozornost, několik lidí mi chválilo barvu, ale fotit se, až na pár dětí, zdráhali. Nejspíš není slušné oslovovat ženu.

 

 

 

Napsat komentář