Den v San Franciscu

Pat Montandon: „San Francisco je poezie. Dokonce i kopce skládají rýmy.“

A je to tady. První plnohodnotný den naší tří týdenní jízdy napříč západem Spojených států. Úplně vidím ironický úsměv na rtech ošlehaných cestovatelů, avšak každý nějak začínal. Jen si vzpomeňte na to vzrůšo a očekávání, když jste poprvé vyrazili někam na déle než na týden k Jadranu, v lepším případě než do Řecka.

V rámci časové úspory (na SF jsme měli pouze 1 celý den) jsme se rozhodli cestovat do a po Franciscu Uberem. Pro mě osobně to byla životní uberovská premiéra a úplně jsem tomu propadla 🙂 Moc se mi líbilo sledovat, kde se náš řidič nachází, zda stojí na červenou a kde odbočil, abychom nakonec zjistili, že údaje v aplikaci úplně neodpovídají realitě, protože se naše auto před námi často objevilo právě v okamžiku, kdy mělo stát o 200 m dále na křižovatce. Též se mi líbila ohromná rozmanitost nejen aut, která nás vozila, ale také jejich řidičů.

Jako první si nás ten den vybral Sayid, jehož vůz se údajně nacházel hned za rohem, dojezdový čas do 5 minut. Možná tam to auto vážně stálo, ale Sayid byl asi ještě v teple postele, protože mu trvalo téměř 10 minut, než se vůbec vydal na cestu. Jelikož počasí nebylo nic moc (o počasí v SF si můžete přečíst samostatný článek zde), klepali jsme kosu na chodníku a byli neskutečně šťastní, když se po 20 minutách od objednávky objevil. Náš pocit, že jsme Sayida vytáhli odněkud, kde chtěl ještě chvíli být, a náš požadavek asi přijal omylem, když si zapípání spletl s budíkem, umocnil fakt, že se s námi nechtěl moc vybavovat. Přitom včerejší šofér jménem Jorge, původem z Mexika, který nás polomrtvé vezl z letiště do apartmánu, byl velmi hovorný. Škoda. Jedním z dalších řidičů, které jsme si přivolali, byl také Ind Arjun. Arjun nám pouštěl písničky na přání, seznámil nás i s indickou moderní hudbou a povyprávěl o SF všechno možné i nemožné. Jason nám zase nabídl vodu v lahvi a pěkně zásobený candy bar. No neberte to. Jako poděkování jsme mu do baru přidali pár BonParů a Hašlerek. Ta pravá jízda začala až se Scottem, který nás vezl z kopců poblíž Coit Tower do přístaviště, odkud jsme vyráželi na Alcatraz. Zjistili jsme, že centrum SF je jedna velká horská dráha. Sklon tamních ulic a jízda po nich trumfne minimálně horskou dráhu na pražském Výstavišti 🙂 S jinou jaksi nemám porovnání.

Nejšílenější a nejsuprovější cesta byla jednoznačně z dolní části Lombard Street na Alamo Square. Lombard street (resp,. její část mezi Hyde a Leawenworth St.) je sama o sobě dost šílená a zároveň hrozně krásná a zajímavá ulice. Je to snad nejznámější ulice v celém Frisku a to díky své klikatosti. Silnice tady má sklon celých 40° a existují minimálně dvě legendy, proč se na ní nachází celkem 8 téměř 180°zákrut. První z nich říká, že v době, kdy byla Lombard Street dlážděna (1. pol. 20. stol.), neměla auta takový výkon motoru, aby kopec rovnou čarou vyjela. Podle druhé měly zatáčky tlumit rychlost rozjetých řidičů a ochraňovat tak chodce na chodnících. Dnes tudy projíždí nekončící šňůra aut, na samém vršku se dokonce tvoří zácpy. My v ní samozřejmě nemohli chybět 🙂 Navíc chodníky lemující silnici z obou stran jsou taktéž obsypány turisty, takže bydlet zde asi nebude žádný med. Však také místí již delší dobu volají po regulaci vjezdu a vstupu. Krásný pohled na vršky aut ztrácející se v hustém travnatém a květinovém porostu okolo silnice je z křižovatky s Leawnworth St. A to doslova. Turisté stojí přímo uprostřed ní, aby zachytili co nejlepší snímek, a pokud chce projet nějaké auto, je třeba vydatně zatroubit. Tahle křižovatka prostě patří lidem, nikoli autům 🙂

Jakkoli byla jízda po Lombard street zážitek, kvůli nízké rychlosti to nebylo zase takové vzrůšo. To nám bohatě vynahradila již zmíněná cesta k Painted Ladies na Alamo Square. Daniel se strmými ulicemi San Francisca řítil jako by za námi běžela Godzila a absolutně nehleděl na nějaké sklony silnic. Přes jeden obzvláště vypečený horizont, kde to z dálky vypadalo, že se za ním auta řítí ze srázu, protože najednou všechna mizela, jsme dokonce na chvíli ztratili pevnou půdu pod nohama. Já jakožto naprostý strašpytel z horských drah a volných pádů jsem doslova křičela hrůzou a zároveň se smála jako blbeček. Adrenalin vážně dělá s člověkem divy. Moji spolucestující na tom byli podobně a myslím, že řidič (a ti další taky) si vážně musel o nás Středoevropanech myslet, že jsme všichni nějak mentálně postižení, když jsme při každém hupu výskali a chechtali se na celé kolo. Dokonce jsme i dávali ruce nad hlavu jako na pouti 🙂 Až do návštěvy Universal Studios status nejšílenější mnou absolvované horské dráhy zaujaly rozhodně silnice v San Franciscu. A zároveň se zařadily a zůstaly v TOP zážitcích z tohohle města.

Na Painted Ladies jsem se hodně těšila. Miluju ten obrázek barevných dřevěných mini domečků se siluetou San Francisca v zádech. A jak to tak bývá s věcmi, na které se nejvíc těšíte, většinou z nich moc nadšení nejste. Nevím, co přesně způsobilo, že na mě tohle místo neudělalo nijak zvláštní dojem. Snad kombinace zataženého mlhavého počasí, takže město za Painted Ladies nebylo vidět, zavřeného a rozkopaného parku na Alamo Square, ze kterého je na domy nejlepší výhled, který jsme neměli a skutečnost, že šlo o naší poslední zastávku v San Franciscu a viděli jsme a zažili zde už lepší věci. Domy samy o sobě jsou velmi zajímavé. Než jsme jeli do SF, myslela jsem si, že název Painted Ladies náleží pouze přesně těmto 6 domům. Jde však o označení určitého stylu domů, které se stavěly ve Viktoriánském období mezi lety 1849 a 1915 a mají 3 a více barev. Takovéto domy se nachází kromě Friska také v dalších amerických městech. Ty zdejší pochází z konce 19. století a všechny slouží k bydlení. Zda jsou i obydlené nevím, každopádně ve druhém zprava bydlí mamka realitního makléře, který je v současnosti jediným žijícím člověkem, který byl ve všech 6 domech. Člověk by si řekl, že i na této adrese bude těžké žít, ale bylo tu výrazně méně lidí, než v Lombard Street.

Nemohli jsme odjet ze San Francisca bez toho, aniž bychom navštívili slavný Alcatraz. Sean Connery a Nicholas Cage ještě v dobré formě na nás jistě už čekají 🙂 Na ostrov Vás dopraví výletní loď a pak už ho můžete objevovat po vlastní ose. Alcatraz a jeho přilehlé moře je vyhlášen jako národní park. Většina lidí (včetně mě) se mylně domnívá, že je to kvůli známé pevnosti, která mezi lety 1934 až 1963 sloužila jako věznice. Ve skutečnosti je ostrov domovem několika druhů mořských ptáků, aj. živočichů, kteří jsou tímto více chráněni.

Stejně jako Alamo square i Alcatraz byl poměrně dost rozkopaný a nepřístupný, navštívili jsme proto jen samotné vězení. Jeho nejslavnějším vězněm byl Al Capone, který si svůj čas strávený zde krátil ve vězeňské kapele hrou na benjo. Údajně odtud nikdo nikdy neutekl živý, ovšem v několika případech útěku se těla nikdy nenašla a tak lze o této „pravdě“ pochybovat.

U vchodu si nadšeně bereme audio průvodce, máme je rádi, můžeme si jít svým tempem, pustit si výklad znova, apod. Ovšem tento audio průvodce je čisté zlo. Asi to má korespondovat s prostředím, které popisuje. Za prvé, nefunguje jako všechny předešlé audioprůvodce, s nimiž máme zkušenost, tedy že mačkáte tlačítka podle čísel uvedených u konkrétní zajímavosti. Kdepak, zdejší průvodce spustí jednu jedinou dlouhou nahrávku, kterou si musíme neustále stopovat, pouštět a pokud chceme něco přeskočit, musíme to přetočit, což je vážně „porod.“ Už jsme si z dob kazet odvykli. Nedej Bože, aby čísla zastávek šla logicky za sebou tak, jak by člověk předpokládal. Tu jste u jedničky, jdete pořád rovně a najednou tam je 5, za rohem se zjeví trojka, apod. Někdy slyšíme popis něčeho bez čísla a vůbec nevíme, kde to je, jak to má vypadat, co máme hledat. Pokud se tedy chcete o vězení dozvědět něco více, rozhodně doporučuji guided tour. A to většinou nejsem jejich fanda.

Jinak věznice vypadá přesně jako všechna vězení z amerických filmů. Zaujalo mě, že si vězni v celách nesměli číst, k tomu jim sloužila knihovna, do níž měli přístup pouze za dobré chování. Všichni dozorci, včetně jejich manželek s dětma, bydleli na ostrově hned pod věznicí. Nevím, nevím, možná bych raději bydlela v Lombard Street než s těmi největšími gaunery nad hlavou.

Zdá se vám, že jeden z hlavních landmarků San Francisca chybí? Trefa do černého. O strastech a slastech při objevování Golden Gate Bridge si můžete přečíst v tomto článku .

Co na závěr říci o San Franciscu. Je to tu příjemné. Dokonce velmi příjemné. Pokud zrovna nefouká severák a není mlha, zatímco zbytek Californie se koupe v záplavě slunce. Město vypadá velmi evropsky, nenajdete tu přehnaně vysoké budovy jako v jiných amerických městech. Atmosféra je podobná Londýnu, žijí zde příjemní lidi různých národností a všichni jsou tak nějak víc v pohodě než u nás.

P.S. Kromě výše uvedeného jsme si prohlédli ještě vyhlášené místní kabelové tramvaje, prošli se skrz Union Square, zavítali na skok do Čínské čtvrti a pozdravili zbytek tuleňolachtanů u Mola 39, kteří zde tráví léto. Nic z toho nebylo natolik zajímavé, abych se o tom musela rozepisovat do článku, přikládám tedy alespoň pár fotek.