Den v Amsterdamu

Aneb tam, kde voní tráva… 🙂 Doslova rozehřívačka před Asií.

 

John Green (spisovatel): „Někteří turisté si myslí, že Amsterdam je město hříchu. V skutečnosti je to ale město svobody. A ve svobodě většina lidí nalezne hřích.“

 

První den naší dovolené jsme strávili v Amsterdamu. Letěli jsme s KLM z Prahy přes Amsterdam do Singapuru a na přestup měli téměř 12 hodin. Rozhodli jsme se podívat do jednoho z nejznámějších měst Evropy a Mekky neřesti, jelikož představa tak dlouhého lelkování na letišti nás vážně nelákala. Já jsem navíc v Amsterdamu ještě nikdy nebyla. Kuba sice jo, ale jeho zážitek, kdy se v zombifikovaném stavu po letu z L.A. plavil po místních kanálech (tzv. grachtech) s akutní potřebou, kterou neměl kde vykonat, se nedá zrovna považovat za pozitivní. Proto se rozhodl dát Benátkám severu druhou šanci. O bágly jsme se starat nemuseli, měli jsme je odbavené až do Singapuru.

Z letiště na hlavní nádraží Amsterdam Centraal Station měl jet přímý vlak. Nejel. Koupili jsme si zpáteční jízdenky v automatu v příletové hale a zjistili, že veškerá nástupiště, která vedla k vlakům s naší cílovou stanicí, jsou zavřená. Na světelných cedulích se nádraží Amsterdam Centraal také nevyskytovalo. Museli jsme se jít zeptat do informační budky, jak se tam teda dostaneme. Kvůli výluce to bylo možné jedině s přestupem na nějaké zastávce, jejíž název jsme byli stěží schopní si zapamatovat. Holandština je šílený jazyk. Ani tak jsme ale pořádně nevěděli, na jaké nástupiště jít. Nakonec se název přestupní stanice zjevil nad schody k jednomu z nástupišť. Doběhli jsme tam a nasedli do vlaku se zbožným přáním, ať se jedná o správný vlak. Šlo o správný vlak, který navíc v přestupní stanici končil, což nám značně ulehčilo cestování. Navazující spojení však nejelo a nejelo. Neustále nabíhalo nové a nové zpoždění. Cesta do centra Amsterdamu měla trvat 30 minut. Netrvala. Než jsme se dokodrcali na nádraží, uběhla téměř celá hodina.

Vydali jsme se na (mnou předem naplánovanou – jak jinak 🙂 ) okružní trasu po historickém centru. První zastávkou bylo náměstí Dam, které nám nepřišlo moc zajímavé. Nachází se zde několik významných staveb, jako např. královský palác, Národní památník či burza (ta se nám líbila). Kromě toho tu bylo také hodně superhrdinů a smrtek 🙂


Odtud jsme se vyrazili k domu Anny Frankové a tady začal ten pravý Amsterdam. Všude mosty přes grachty, loďky plující po zčeřené hladině, všudypřítomní cyklisté a ještě více odstavených kol kdekoli to jen šlo. Stará kola, nová kola, hezká, ošklivá, pojízdná, nepojízdná,…A do toho ty úžasné úzké cihlové i zděné baráčky mačkající se jeden vedle druhého.
Obešli jsme si okolí domu Anny Frankové, kde se mimo jiné nachází kostel Westkerk, v němž je pohřben Rembrandt. Přístupná je také věž kostela, z níž má být krásný výhled na historické jádro Amsterdamu. To jsme bohužel nevěděli a na věž tudíž nešli.

Fotograf v akci
Kola slouží různým účelům

Naše další kroky vedli do dvora Begijnhof. Jedná se v podstatě o vnitroblok, kde se nachází 41 domů, které dříve sloužily jako katolický útulek bekyní (ženské hnutí v katolické církvi) pro svobodné ženy. Dnes již zde žádné bekyně nenajdeme, ale stále tu žijí jenom ženy. Měli jsme trošku problém najít vchod. Čekala jsem nějaká vrata, která však nikde nebyla. Z nenápadného vchodu do jednoho z domů však vycházela početná skupina turistů, a to byl právě onen vchod do Begijnhofu. Po projití průchodu jsme se ocitli v Anglii. Perfektně zastřižený anglický trávník se stromy a sochou obklopovaly úzké cihlové baráčky, v předu dvorku se krčil kostel a všude panoval klid a mír. K dokonalosti už chyběl jen čaj s cukrem a mlékem a sušenky. V tamním kostelíku mají navíc k dispozici povídání pro turisty také v češtině.

N oběd jsme si děsně neoriginálně zašli do Subway (asi náš nejoblíbenější fastfood na dovolených, v ČR jsem v něm nikdy nebyla a ani mě to neláká) a pokračovali na květinový plovoucí trh. Bohužel už nebylo období tulipánů, takže zde prodávali hlavně semínka, sazenice, cibulky, umělé tulipány a spoustu cetek pro turisty. Nejzajímavějším a nejulítlejším obchodem byl krámek se Santa Clausem před vchodem, kde prodávali vánoční ozdoby, hrály v něm koledy a nacházelo se tam několik vánočních stromků a spousta umělých rampouchů. Proč ne.


Zamířili jsme k snad nejznámějšímu mostu přes gracht – Magere Brug(u), který se měl zvedat. V průvodcích to vypadalo tak, že jde o jediný zvedací most, a proto je tak zajímavý. Po cestě k němu jsme však narazili na další takový, pod nímž akorát proplouvaly loďky. Jelikož jsme ten původní viděli v dálce a nešlo o žádné veledílo, nakonec jsme k němu nešli.


Místo toho jsme vyrazili k věži Montelbaanstoren. V Amsterdamu se nachází několik věží, které bývaly součástí opevnění města. Po cestě začínala oblast coffe shoppů. Téměř všude nás doprovázel pronikavý smrad marihuany. Jak já ho nesnáším. Ale nedá se nic dělat, tohle je prostě „vůně“ Amsterdamu. Také mě zde málem srazil motorkář, který se vyřítil z jednosměrné cyklostezky z protisměru. Vážně mě nenapadlo, že odtud něco přijede. Cestou k Montelbaanstoren jsme narazili na minimum lidí, což bylo velmi příjemné, takže rozhodně doporučujeme navštívit i tuto nepřecpanou část města. Grachty a mosty tu mají také pěkné a mohli jsme si více vychutnávat atmosféru města.

Montelbaanstoren

Jeden z mostů jsme přešli a dostali jsme se na náměstí Nieuwmarkt, na němž stojí budova s názvem Waag, neboli váha. Původně patřila k obranným věžím, poté sloužila jako cejchovní váha, kde se vážilo přivážené (odvážené) zboží. Náměstí obklopují restaurace, kavárny a coffe shoppy. Všichni sedí na zahrádkách, z nichž se line buď vůně jídla, kávy, nebo trávy a vše se dohromady mísí. My si tady dali zmrzlinu ve zmzlinárně Ice 4 You, což bodlo, protože bylo vážně hodně teplo. Počasí spíš na kraťasy a sandále, nikoli dlouhé kalhoty a turistické boty 🙂


Jako zlatý hřeb na závěr naší prohlídky jsme si nechali čtvrť červených luceren. Paradoxně se tato vykřičená čtvrť rozkládá v ulicích okolo kostela Oudekerk. Bohužel (nebo možná bohudík) je zde zakázáno fotit pracující ženy, které tu jako v jedné z mála zemí na světě vykonávají nejstarší řemeslo legálně a odvádí daně. Jako první jsme viděli nakrucující se kyprou ženu úctyhodných (nad)slovanských proporcí. A nebyla jediná tohoto typu. Zajímavé bylo, že tyto baculaté dámy se nacházely na poměrně veliké široké ulici, kde byla velká koncentrace lidí. Připadalo nám, že měly fungovat jako lákadla. Proti gustu… V bočních úzkých uličkách už byly za výkladními skříněmi štíhlé a vyumělkované pracovnice. Většina z nich nevěnovala dění na ulici žádnou pozornost a telefonovala nebo SMSkovala. Bylo teprve něco okolo čtvrté hodiny, tak asi věděly, že zákazníci se začnou hrnout až večer a teď jsou zde jen čumilové.

Okruh jsme zakončili opět u nádraží a tam si uvědomili, že už si nepamatujeme jméno té přestupní stanice. A tak jsme zase šli k infobudce. Ochotný pán nám pověděl, ze kterých nástupišť můžeme za chvilku odjet, tak jsme vyrazili. Za boha jsme však nemohli dané nástupiště najít. Viděli jsme směrovky na všechna nástupiště číselně před ním nebo za ním, ale po našem jakoby se slehla zem. Vybrali jsme si tedy jiné nástupiště, s vypětím všech sil k němu našli schody, ale přímo na perónu už označené nebylo. Vůbec jsme nevěděli, jestli vlak, do kterého sedáme, jede tam, kam potřebujeme. Naštěstí jel. Opravdu značení na místních nádražích je tragické. Oba dva máme poměrně dobrý orientační smysl a kdekoliv jinde jsme dosud neměli takové problémy jako tady. Stejně tak na letišti. Na tabulích s informacemi o odletech prostě nemají uvedeno, ze kterého terminálu let odlétá. Je tam číslo check-in desku, případně gate, ale není tam terminál. Vzhledem k tomu, že jich tam mají víc a jedná se o veliké letiště, to považujeme za poměrně podstatnou informaci. Nebýt internetu v mobilu, tak tam stojíme asi dodnes. Na webových stránkách letiště totiž informace o terminálu mají.

Jelikož bylo ten den opravdu horko, byli jsme po našem putování pěkně splavení. Představa, že takto ulepení máme letět 13 hodin v letadle, se nám moc nelíbila. Použili jsme proto opět internet a zjistili, že na terminálu 2 se přímo v odletové hale po bezpečnostní kontrole nachází hotel Yotel, který mimo ubytování nabízí i pronájem sprchy na celou hodinu. Jak my byli tímto objevem nadšení. Úplně jsme tam běželi, vysolili 20 Euro (cena je 15 Euro + 5 Euro za další osobu, v ceně jsou ručníky, koupací čepice, fén, sprchový gel a neomezené množství teplých nápojů) a na 45 minut se zavřeli do našich mini lázní. Za ty prachy to vážně stálo, cítili jsme se jako znovuzrození 🙂 Sprcha byla vlastně normální koupelna i s umyvadlem a toaletou. Po cestě z Malajsie jsme zjistili, že se na tom samém terminálu za bezpečností kontrolou po příletech nachází také sprchy, které jsou u toalet, takže budou nejspíše veřejně přístupné. Nezkoumali jsme blíž, zda se za ně něco platí a jak jsou na tom s čistotou. Příště bych se šla podívat nejdřív tam, přeci jen 20 Euro je 20 Euro. Když jsme ale hledali sprchy na webu letiště, našli jsme jen Yotel.
Následoval další úžasný letištní zážitek. Hned vedle Yotelu se rozkládá food court, na jehož okraji je „zdravý“ italský fastfood (jméno si už bohužel nepamatuju, ale určitě ho poznáte). Mají tam pizzu (super zdravé :-)), těstoviny, sendviče a tortilly. Ale hlavně – mají tortillu (a možná i sendvič) s kozím sýrem!!! Jakmile jsem to uviděla, byla jsem v sedmém nebi. A jak to bylo dobré…:-)

 

 

Jelikož jsme ani jeden z nás neměl polštářek pod hlavu (už se nám nikam nevešly a tahat v ruce jsme je nechtěli), koupili jsme si v místním obchodě s „elektrem“ úžasné nafukovací a k tomu plyšové zákrčníky a šli ke gatu mastit Dobble. Mimochodem, výborná hra na cesty. Je to malé, skladné, variabilní, potrápíte mozkové závity a hra netrvá dlouho. Když přiletělo naše letadlo, začali do něj vozit nikoli kovové kontejnery s kufry, ale jakési dřevěné palety a bedny. Na žádném jiném letišti jsem neviděla, že by kufry přepravovali v tomhle. Vypadalo to spíš, jako když nakládají nábytek z Ikey 🙂 Krosny nám ale dorazily, takže to asi Ikea nebyla. Neuměla jsem si představit, jak vydržím necelých 13 hodin v letadle. Už loňských 11,5 hodiny do San Francisca mi přišlo jako věčnost. Teď jsme ale letěli na východ a navíc večer, takže téměř celý let byl v tzv. nočním režimu. Nevěřila jsem tomu, že vůbec usnu, natož abych spala většinu doby letu. Samozřejmě se opět ukázalo, že jsem se jenom zbytečně obávala. Nedokoukala jsem ani první seriál a už jsem byla tuhá 🙂 V „noci“ mě párkrát vzbudilo plačící dítě pár řad před námi, jinak jsem spala jako miminko….se ztuhlým a přelomeným krkem (vám ty polštářky za krk pomáhají??). Kuba si dokonce za letu udělal nového „kamaráda“ – kdykoliv šel na záchod, byl ve frontě s ním i takový starý čínský děda, který nás doprovázel až k metru na letišti v Singapuru…. Dobrodružství začíná!

 

Odkazy:

http://www.yotel.com/en/hotels/amsterdam-schiphol-hotel

http://dobble.cz/