Penang – gastronomické nebe i peklo

Úzké liduprázdné uličky, skvělé pouliční jídlo a seznámení se s králem ovoce – durianem 🙂

 

Lucka: „Zkusit durian a zemřít.“

 

Na Penang jsme dorazili v pozdním odpoledni. Přiletěli jsme sem z ostrova Langkawi. Byl to nejkratší let, který jsme kdy zažili. Trval asi 25 minut. Sotva jsme dostoupali, ozvala se hláška, že za chvíli budeme přistávat, a začali jsme opět klesat. Dokonce i obvyklé občerstvení jsme dostali po nástupu na palubu v igelitových taškách. Oba ostrovy jsou od sebe vzdáleny okolo 100 km, a když je hezké počasí, můžete Langkawi z Penangu vidět (což se nám poštěstilo). Z letiště jsme se ploužili v zácpě taxíkem do centra města George Town, což je hlavní město ostrova.

Bydleli jsme zde v B Street Hotelu, který byl super. Jedná se o nový (nebo minimálně zrekonstruovaný) hotel přímo v historickém jádru města, které je zapsané na seznamu UNESCO, coby kamenem dohodil od téměř všech zajímavostí. Musím uznat, že jsem se trochu obávala zde bydlet, když jsem si prošla okolí přes Google Street View. Nakonec jsem byla z okolí naprosto nadšená. Původní koloniální polorozpadající se budovy s podloubími byly tak autentické! Člověk tam navečer nepotkal skoro ani živáčka. Přes den byla spousta vrat do těchto domů otevřená, takže člověk mohl po očku nahlédnout, jak zde místní pracují, vaří, koukají na televizi, nebo jen tak klábosí. Před téměř každým vchodem stála naprostá místní nezbytnost – moped nebo motorka, takže z chůze v podloubí se stávala kličkovaná mezi nimi. Na sloupech byly rozesety mini budhistické oltáře s vonnými tyčinkami, jejichž vůně se linula několik metrů daleko.

 

Úžasný pohled na město byl z terasy našeho hotelu. Hosté sem mohli kdykoliv vyjet výtahem, samoobsloužit se v místním baru, dát si nějaké slané křupání a kochat se. My sem zavítali na západ slunce a bylo to něco úžasného.

 

Jelikož jsme do hotelu dorazili za soumraku, shánět večeři jsme se vydali až za tmy. Šli jsme na místa, kde se dle průvodce měl podávat nejlepší street food v okolí. Penang je totiž vyhlášeným jídelním centrem Malajsie, hlavně co se týče pouličního jídla. Cesta nám trvala asi 15 minut a mnohdy byla poměrně nebezpečná, neboť se zde téměř vůbec nenacházely chodníky a člověk musel kličkovat mezi motorkami, automobily a přebíhat rušné silnice bez přechodů. Když jsme narazili na tu správnou oblast jídelních stánků (křižovatka ulic Lebuh Presgrave a Lebuh Mcnair), byli jsme celkem bezradní. U většiny nebyl žádný popis, co prodávají, a pokud ano, stejně jsme nevěděli, oč se jedná. Museli jsme vybírat pouze očima, což se ukázalo jako základní dovednost pro výběr pouličního jídla v Malajsii. Téměř nikde nebyly žádné popisky. Nechtěli jsme se hned pouštět do nějakých šíleností (to až za chvíli 😀 ) a vybrali jsme si opečené brambory s vejci a jakýmsi kořením. Bylo to vynikající, chuť i konzistence mi trochu připomínala naší smaženici, akorát s brambory. Jídlo jsme dostali na plastový talířek a jedli hezky na stojáka. Kromě nás tu jedli samí místní. Neměla jsem úplně důvěru v ta vajíčka, jelikož je tady všichni měli v tom horku normálně venku, a ne v lednici, ale ani jednomu z nás nic nebylo.

Pokračovali jsme dál k další oblasti se street food. Po cestě jsme narazili na prodejnu Bati, který, jak se ukázalo, je v Malajsii snad v každém městě, něco jako Deichmann u nás. Překvapilo nás také množství křesťanských kostelů různých církví. Penang je oproti zbytku Malajsie tak trochu stát ve státě. Žije tu hodně Číňanů, poměr mezi nimi a Malajci je cca 50:50 (a tedy i islám:ostatní náboženství je zhruba v poměru 50:50). Vše je tady benevolentnější než jinde v Malajsii.

Podél cesty se začaly objevovat stánky s durianem. Durian je tropické ovoce pocházející z Malajsie, je to tedy něco jako národní poklad a Malajci jsou na něj náležitě hrdí. Snad každý, koho jsme potkali, se nás ptal, zda jsme měli Durian. Kuba o něm nic moc nevěděl, já však měla nastudováno, že rozděluje společnost na dva tábory. Jedni ho milují a chutná jim, druzí ho nesnáší a šíleně jim smrdí. Dle popisů by smrdět měl, chuť však má být lahodná, s tóny krémové vanilky a mandlí. Protože jsme pro každou špatnost a zkusit se má téměř všechno, jeden menší durian jsme si koupili. Už když ho přinesli, udělalo se nám z toho smradu šoufl. Smrdělo to jako nakrájená cibule, kterou máte pár dní volně na talíři, a začíná hnít. Po vzoru okolních lidí jsme si vzali pytlíkovou rukavici a kus dužiny si odtrhli. Tři, dva jedna….Chuť byla ještě odpornější než smrad. Shnilá cibule zůstala a k tomu se přidala síra a zkažené vejce. Někde hodně vzadu jsem cítila žlutý meloun. Ten to ale nezachránil. Já jsem si statečně dala dohromady 3 malá sousta, Kuba jen dvě. Vůbec jsme nechápali, jak se tím místní mohou tak ládovat. Pokud chcete durian také vyzkoušet, George Town je k tomuto účelu ideální místo. Na další stánky s tímto ovocem jsme narazili až na konci cesty v Kuala Lumpuru.

 

Přivezli jsme domů na ochutnání mléčné durianové bonbony, které jsou celkem snesitelné, protože jsou sladké a mléčná příchuť pachuť durianu zjemňuje. Ochutnalo je cca 30 – 40 lidí, vyloženě chutnaly jen jednomu, asi čtyřem nepřišly zase tak hrozné, zbytku nechutnaly a byly až odporné. Cítili v tom kromě již zmíněné shnilé cibule také kanál, žumpu, gumu, spálenou pneumatiku a mnoho také kokos. Můj názor je, že Evropani nebyli pro durian stvořeni. Prostě nám chybí ten správný gen, díky kterému by nám durian chutnal. Zatímco lidé v JV Asii ho mají 🙂 Možná by zase oni ohrnovali nos nad našimi smradlavými sýry.

Nejhorší na durianu bylo, že se ho člověk nezbavil ani po té velmi střídmé konzumaci. Neustále jsme ho cítili v žaludku i v puse, takže když jsme došli do druhé oblasti pouličního jídla (ulice Lorong Baru), vůbec na nic jsme neměli chuť, i když jsme si něco dát měli, abychom tu pachuť spláchli. Radši jsme si koupili nanuky a kolu na zažívání a šli spát 🙂 Ještě ráno jsme o durianu oba věděli. Hrozná věc! Když jsme poté někde jeho smrad cítili, trošku se nám zvedal žaludek. Vůbec se nedivím, že je na mnoha místech zakázán. Nesmíte si ho vzít např. do hotelového pokoje, MHD, taxíku a půjčeného auta. Jeho odér vydrží vážně dlouho.

 

Výdaje na 2 osoby:

Taxi z letiště 270 Kč
Stánek s jídlem 36 Kč
Voda 10 Kč
Durian 108 Kč
Voda a snídaně 102 Kč
Hotel Penang 1 869 Kč
CELKEM 2 396 Kč

 

 

Užitečné odkazy:

B Street Hotel

 

 

 

 

 

1 komentář: „Penang – gastronomické nebe i peklo

Napsat komentář